Kategorie slov definovaných v generativní gramatice syntaktickými vlastnostmi; spojena s ↗lexikalistickou hypotézou, zvl. s tím jejím předpokladem, že slova, ať už atomární, nebo derivovaná, jsou ve slovníku a jsou vstupem do syntaxe.

1 Lexikální kategorie × slovní druhy

Původní princip kategorizace slov založený na kombinaci tří heterogenních kritérií převzala klasická jazykověda od Dionysia Thraxe (Tékhnē grammatikē): tato tři kritéria reprezentují (i) přímo pozorovatelné různé formálněmorfologické vlastnosti slov (reflektující to, zda slovo má flexi, nebo nemá), (ii) intuitivně vnímané různé „věcně sémantické“ vlastnosti slov (reflektující to, že některá slova označují osoby, zvířata a věci, ať už konkrétní, n. abstraktní, jiná slova označují děje a stavy, ještě jiná označují vlastnosti atd.) a (iii) intelektuálně poznané syntaktické vlastnosti (reflektující např. to, že slovo Petr má ve větě Petr políbil Janu stejnou pozici, ač lineárně různou, jako ve větě Janu políbil Petr, protože v obou případech se ‑l‑ participium shoduje s ním, nikoli se slovem Jana). Thrax pozoroval vlastnosti slov v řečtině, a protože řečtina je flexivní jazyk, na první pohled viděl, že slova se v ní liší formálněmorfologickými vlastnostmi. Pozoroval taky, že slovo s určitými formálněmorfologickými vlastnostmi má zpravidla i specifické vlastnosti „věcně sémantické“ a syntaktické, např. slovo, které se skloňuje, typicky označuje osoby, zvířata n. věci a ve větě bývá podmětem n. předmětem; slovo, které se časuje, označuje naproti tomu děje a stavy a ve větě bývá přísudkem apod. Na základě typické jednoty formálněmorfologických, sémantických a syntaktických vlastností řeckých slov pak Thrax rozlišil osm partes orationis (↗slovních druhů): jméno, sloveso, participium, člen, zájmeno, předložka, adverbium a spojka. Tato základní thraxovská idea se v různých modifikacích uplatňuje v deskriptivních gramatikách a gramatikách pro školu a veřejnost dosud. Nesčíslněkrát už přitom bylo i v rámci deskriptivní gramatiky argumenty podloženo, že heterogennost kritérií, na jejichž bázi se ke slovnědruhové klasifikaci dochází, způsobuje, že výsledná kategorizace slov není pro konstrukci exaktní gramatiky dobře použitelná. Nadto je takto definovanými slovními druhy vynuceno chápání flexe jako integrální součásti slova, tedy flexivních slovních druhů jako amalgámu slovníku a morfologie.

V č. jazykovědě je toto pojetí slovních druhů stále běžné, zvl. v prakticisticky konstruovaných mluvnicích typu ✍PMČ (1995), ale i v mluvnicích s vyššími ambicemi, jako je ✍MSoČ 1 (2010) a ✍AGSČ (2013). Jediným č. pokusem o zmenšení heterogenních kritérií ze tří na dvě (význam a funkce) je Komárkova funkčněstrukturalistická analýza (✍PMČ, 1978) a taky jím inspirovaná ✍MČ 2 (1986:18). Viz také ↗slovní druh.

Pro generativní gramatiku je chápání slovních druhu (partes orationis / parts of speech) známé z tradičních gramatik nepřijatelné z mnoha důvodů. Jedním z nich (v začátku asi hrál i on roli) je to, že teorie vznikala na bázi angl., a přímo pozorovatelnou vlastností jazyka tedy nebylo to, že některá slova se skloňují a jiná časují atd., ale to, že slova se ve větě vyskytují v relativně pevném pořadí. V následujících sekvencích je nutné místo _— dát právě to slovo, které je uvedeno v závorce: have _— eaten (adverbium), the _— thing (adjektivum), dance _— me (předložka), must _— there (sloveso). Slovní druhy jako (morfo)syntaktické kategorie se tedy liší tím, jaká slova mohou stát v jejich bezprostředním sousedství. Právě toto myšlení se zrcadlí v americkém deskriptivismu a v generativní gramatice se uplatnilo ve frázových pravidlech (VP → VP NP, NP → Det NP aj.); viz ↗lexikalismus.

2 Idea lexikalismu

Podle jedné z nejvlivnějších koncepcí spolupracujících s ↗lexikalistickou hypotézou je nutné rozlišovat jednotky slovníku, nazývané lexikální zápisy (lexical entry, lexical item), a komputační systém (syntax), který z nich tvoří komplexnější struktury. Lexikální zápisy jsou pak v podstatě dvojího typu:

(a) Jazykové objekty, které mají fonologickou formu, deskriptivní (pojmový, konceptuální…) význam a morfologické a syntaktické vlastnosti jakožto prvky tříd definovaných nějakými rysy, jsou lexikální kategorie (tzv. hlavní kategorie, major categories); typickými hlavními kategoriemi jsou substantiva, verba a adjektiva.

(b) Jazykové objekty, které mají fonologickou formu (včetně nulové fonetické realizace) a jsou nositeli gramatických rysů, jsou ↗funkční kategorie. Funkční kategorie jsou v zásadě dvojího typu:

(b₁) monomorfémová slova tvořená lexikálním morfémem, jako jsou členy, spojky, partikule, některé předložky atd. (v rámci partes orationis tzv. minor categories): např. angl. určitý člen je monomorfémové slovo, tvořené lexikálním morfémem the, který se v kontextu the question foneticky realizuje jako /ðǝ/, v kontextu the answer jako /ði:/;

(b₂) gramatické morfémy (prefixy a sufixy): např. něm. určitý člen obsahuje týž lexikální morfém d‑ jako určitý člen anglický the a navíc gramatický morfém, který realizuje gramatické rysy rod, číslo a pád: d‑er Mann, d‑es Mannes…, d‑ie Frau…

Zjednodušeně se dá říct toto: To, co se v klasické mluvnici flexivních jazyků nazývá morfologický tvar slova, je v lexikalismu forma, kterou lexikální zápis typu (a) nebo (b₁), vstupující do syntaxe ze slovníku, získá v aktuálním syntaktickém kontextu sloučením s funkční kategorií (b₂) a předáním struktury (a) + (b₂) fonologickým pravidlům, tj. flexe se stává součástí slova až v syntaxi (mechanismus sloučení (a) / (b₁) + (b₂) je v různých teoriích analyzován různě). Princip mechanismu sloučení l.k. slovesa s flexivní morfologií ukazuje (velmi přibližně) následující obrázek. Jak je vidět, např. sloveso získává svou formu (v nelexikalismu i kategorii) „sbíráním“ morfémů v průběhu derivace; v různých teoriích lexikalistických i nelexikalistických je tento mechanismus analyzován různě.

3 Vlivné analýzy lexikálních kategorií

Klasická analýza l.k. ✍Chomského (1970), ✍Chomského (1981), ✍Chomského (1986) je teorií spolupracující s ↗X-bar teorií; l.k. jsou v ní X°, a předpokládá tedy, že jsou univerzální a (asi) vrozené, tedy součástí univerzální gramatiky. Metodologicky důležitým rysem této analýzy je, že l.k. nejsou vymezeny taxonomicky, nýbrž jako kombinace hodnot +, n. ‒ dvou rysů: [nominal] a [verbal]. Kombinace + ‒ rysů [nominal] a [verbal] nutně vede ke čtyřem kategoriím; v kanonické podobě ✍Chomsky (1981), ale P zde za l.k. ještě nepovažuje, až v ✍Chomsky (1986):

Za výhodu chomskyánské koncepce l.k. se pokládá, že je v souladu s obecným principem binarismu (dva nezávislé rysy jsou schopny rozlišit právě čtyři kategorie) a že umožňuje postihnout evidentní fakt, že gramatické vlastnosti výrazů jdou napříč l.k. N, V, A, P. Gramatika tak má k dispozici nejen l.k. N, V, A a P, ale na základě přirozených tříd taky lexikální hyperkategorie a umí předvídat syntaktické vlastnosti jak l.k., tak i hyperkategorií. Členství v hyperkategorii [+verbal] předpovídá shodu distribuce {V a A} (např. prefix ne‑ se dá připojit k V a A (nečíst, neslaný), ale jen velmi omezeně k N (nevoják × *nehost) a vůbec ne k P (*nepod)), v hyperkategorii [‒verbal] shodu distribuce {N a P} (v č. nezjištěna, ale v angl. v otázkách ano: [_NP Which students] were you talking to? / [_PP To which of the students] were you talking? × *[_VPTalking to which students] were you?), v hyperkategorii [+nominal] shodu distribuce {N a A} (Petr je učitel/mladý) a v hyperkategorii [‒nominal] shodu distribuce {V a P}; viz níže.

Elegantním a ve fázi ↗G&B i chtěným výsledkem Chomského teorie l.k. bylo tedy např. to, že jen členy lexikální hyperkategorie [‒nominal], tj. V a P, přidělují pád a členy hyperkategorie [+nominal], tj. N a A, pád přijímají, neboť to bylo ve shodě s jinou subteorií G&B, a to s ↗teorií pádu.

Analýza taky předpovídala, že {N a V} a {A a P} netvoří hyperkategorie. ✍Jackendoff (1977) ovšem pozoruje, že N a V mají společnou vlastnost, a to tu, že mohou mít subjekt. Nejjednodušeji se to dá ukázat na vázání reflexiv: _SubjPetr_{i V}obdivuje sebe_i / _SubjPetrovo_{i N}obdivování sebe_i. Od zavedení funkčních hlav do frázové struktury (v 2. pol. 80. let) je navíc existence hyperkategorie {N a V} teoreticky vítaná, neboť tak je možné postihnout fakt, že projekce N, tj. NP, denotují jakožto komplement funkční hlavy D „objekty“ a projekce V, tj. VP, denotují jakožto komplement funkční hlavy T/I „propozice“, tj. mají „referenční“ potenciál (✍Déchaine(ová), 1993). Novější vývoj vede k větší analytičnosti a více funkčních projekcí nad l.k. (viz dále).

Empiricky se dá vynutit dokonce existence lexikální ultrakategorie, tj. přirozené třídy tvořené všemi čtyřmi l.k.; N, V, A i P mohou mít PP komplement: pohled do zrcadla, myslet na matku, ochotný ke kompromisům, zpod stolu (✍Culicover, 2009). Tyto vlastnosti schéma l.k. v ✍Chomsky (1981) a ✍Chomsky (1986) nepředpovídá. ‒ Na druhé straně je taky empirickým faktem, že počitatelná jména, nepočitatelná jména a vlastní jména mají různou distribuci (Měla mnoho knih//*hladů //Petrů/*Petrů Karlíků st.(arších)) a taky že jména denotující třídy objektů a jména denotující třídy událostí mají různé syntaktické vlastnosti (např. stůl, který… / stůl, *že… × slib, který / slib, že…) atd., takže vlastně l.k. N by neměla vůbec existovat (a podobně je tomu u V). (Nepřijme‑li teorie princip graduálnosti (typické N a méně typické N atd.) známý z ↗funkčních gramatik.)

K tomuto problému se váže teorie bootstrappingu. Její podstatou je idea, že dítě se učí nejprve slova konkrétní a vnímá i jejich distribuci, např. vidím toho/nějakého psa; mám dva psy; je tam pes, který…, a vytváří nejprve vlastně podmnožinu kategorie, a na základě kognitivní sémantiky (od konkrétního k abstraktnímu) a distribuce se podmnožina rozšiřuje na celou l.k. Takže víme, že ve struktuře ten woik, který n. ten wig, který jsou woik i wig N (aniž bychom museli znát jejich význam). Srov. např. už ✍Pinker (1984).

Alternativní teorie l.k. často zachovávají Chomského pojetí l.k. jakožto kombinace hodnot + ‒ rysů (sám ✍Chomsky (1995) však už má jen rysy, a to původní N, V, A, P), ale hledají syntakticky lépe motivované definice rysů klasických 4 kategorií N, V, A, P. Od začátku jsou takovou vlivnou alternativou ✍Jackendoffovy (1977) rysy Subj a Obj, v různých verzích (zvl. závislých na pojetí subjektu) používané dosud.

Jinou možnost vystříhat se problémů spojených s l.k. nabízí opuštění lexikalistické hypotézy a přijetí nelexikalismu/transformacionalismu; ten předpokládá, že l.k. nejsou vstupem do syntaxe, nýbrž že jsou výstupem ze syntaxe (viz ↗distribuovaná morfologie).

Od 2. pol. 80. let lexikalistické teorie nutně v syntaktické struktuře nějak reflektují konfiguraci lexikálních kategorií a ↗funkčních kategorií. Už např. ✍Emonds (1985) pozoruje vztah mezi lexikálními hlavami X° a kategoriemi, které ‒ v tehdejší teorii ‒ mohou být v pozici [Spec, X]: členy, demonstrativa a kvantifikátory jsou kategorie [Spec, N] (ten/každý muž), nederivovaná časová a aspektová adverbia jsou kategorie [Spec, V] (vždy/často číst), nederivovaná měrová adverbia jsou kategorie [Spec, A] (velmi mladý) a nederivovaná intenzifikující adverbia jsou kategorie [Spec, P] (přímo na). ✍Abney (1987) vidí, že některé jednotky analyzované jako [Spec, X] mají vlastnosti hlavy, což vede k razantnímu rozlišení lexikálních kategorií (N, V, A a P) a funkčních kategorií (D(eterminer), C(omplementizer), I(nflection)); v novějších teoriích přibývá právě jen jich.

Protože projekce jednotlivých funkčních kategorií ukazují evidentní vztah k projekcím jednotlivých l.k. i jejich hierarchii „funkční kategorie > lexikální kategorie“, ✍Grimshaw(ová) (1991) funkční projekce analyzuje jako rozšířené projekce (↗extended projections); viz ↗funkční kategorie. 90. léta pak přinesla mnoho dalších funkčních kategorií uvnitř D, I i C (přehled vlivných řešení v ↗G&B a v ↗MP např. u ✍Rauh(ové), 2010).

V č. lingvistice je v rámci lexikalismu asi nejznámější koncepce ✍Emondse (2000), možná i díky v Česku vydané česky psané studii (✍Emonds, 2004). Emonds rozlišuje v lexikonu dvě množiny: (a) množinu jednotek (mentálního) slovníku (jednotky tvořící otevřené třídy, přičemž všechny členy každé třídy se od sebe navzájem liší čistě sémantickými rysy, které nehrají žádnou roli v syntaktické derivaci) a (b) množinu jednotek syntaktikonu (jednotky tvořící uzavřenou množinu, přičemž každý člen je unikátní kombinací syntaktických rysů, a má tedy unikátní syntaktické chování). Jednotky lexikonu a syntaktikonu tvoří disjunktivní třídy, tj. v této teorii není místo pro ↗gramatikalizaci a ↗degramatikalizaci.

L.k. N, V, A a P jsou v Emondsově modelu otevřené třídy uvnitř mentálního slovníku a spolu s dalšími gramatickými kategoriemi uzavřené třídy v rámci syntaktikonu. Např. V číst, spát jsou ve slovníku prvky otevřené množiny V, V muset, být jsou jednotky syntaktikonu, V jít je jak ve slovníku (Petr jde do školy), tak v syntaktikonu (Auto jde opravit). Některé rozdíly mezi jednotkami slovníku a syntaktikonu ukazuje tabulka:

	lexikon
	slovník	syntaktikon
Syntaktické vlastnosti
(i) gramatické kategorie v inventáři	N, V, A, P	Všechny
(ii) „pozdní vkládání“ možné během syntaxe a na PF	Ne	Možné
(iii) úplná supletivnost v paradigmatu	Ne	Možné
Fonologické vlastnosti
(iv) možnost foneticky nerealizovaných morfémů	Ne
Modulární vlastnosti a vlastnosti zpracování jazyka
(v) otevřené třídy, dospělí si mohou osvojit neologismy	Ano	Ne
(vi) hranice s nejazykovou pamětí a kulturou	Ano	Ne

Tento model rozděleného lexikonu se od klasických chomskyánských modelů liší v tom, že umožňuje, aby jednotky (pouze) syntaktikonu (tj. vázané morfémy) byly vkládány do struktury v různých pozdějších fázích derivace, tedy je lexikalistickou variantou ↗distribuované morfologie. Základní rozdíl je (z tohoto hlediska), že v distribuované morfologii jsou vkládány morfy (tj. formy), kdežto v lexikalismu morfémy, tj. rysy. Idea rozdělení lexikálních kategorií do slovníku a do syntaktikonu zase koresponduje s teorií semilexikálních kategorií, tj. (zhruba řečeno) lexikálních kategorií N, V, A, P v syntaktikonu; viz ↗semilexikální kategorie.

4 Problémy teorie lexikálních kategorií

(1) Problematickým členem v inventáři lexikálních kategorií vždy byly P; v Chomského systému nemají ani rys [nominal] ani [verbal]. Mají totiž vlastnosti typické pro l.k. i vlastnosti typické pro ↗funkční kategorie. ✍Abney (1987), který rozlišování lexikálních a funkčních kategorií zřejmě definitivně odstartoval, si s P neví rady a po něm další. S N, V a A mají P společné např. to, že (a) možná tvoří otevřenou třídu (mohou vznikat nové P z N, V i A, např. zásluhou (srov. zásluhou něho/*jeho), vyjma (srov. něho/*jeho), prost (řekl to prost nenávisti), n. z P coby hlavy PP, např. zpod stolu); rozdíl oproti N, V a A spočívá v tom, že vždy jde o náhodný proces, nikdy o pravidelnou derivaci; (b) jsou citlivé k interlexikálním vztahům (synonymie: v počítači ‒ uvnitř počítače, antonymie: do školy ‒ ze školy, polysémie: na poště ‒ na poštu); (c) přidělují pád: z knihy / hřbet knihy / dotkl se knihy / chtivý knihy; různost pádu přitom může zviditelňovat různé významové rysy předložek se stejnou fonetickou realizací: na_→Akuz. (direktivnost) × na_→Lok. (statičnost); srov. totéž např. u V: připravit někomu něco × připravit někoho o něco. ‒ S V a A mají P společné to, že mohou být modifikovány výrazy jako zcela, tedy jako l.k. mají vlastní maximální projekci: zcela do (středu) / zcela prázdný / zcela zdemoloval (byt) × *zcela škola.

Specifickou vlastností P např. je, že (a) po nich nemůže následovat ↗klitika: *s se Marií oženil mladý; s Marií se oženil mladý; oženil se s Marií mladý; mladý se oženil s Marií × k *ti/tobě; (b) se po nich u osobního zájmena 3.os. a vztažného zájmena jenž j‑ mění na ň‑, kdežto u N a A nikoli: do *jeho/něho se netrefil; muž, do *jehož/něhož se netrefil × do jezdce; do jezdeckého koně; změna j‑ > ň‑ nenastává ani u posesiv 3.os. a u vztažných posesiv: muž, jehož/*něhož koně se bál; muž, do jehož/*něhož koně se trefil; (c) na rozdíl od lexikálních kategorií N, V, A se neúčastní derivací jako kořeny/kmeny (stůl > stolek/stolovat/stolní; učit > vyučit/učitel/učený; mladý > mladičký/mládnout/mladík), nýbrž jako afixy. V mnoha jaz. (včetně č.) se v povrchové syntaxi (některé P) spojují jakožto prefixy s V: na > naučit, sporadicky s N: nad > nadporučík; (d) na rozdíl od lexikálních kategorií N, V, A nepřijímají flexivní morfologii; (e) v PP mají (v č.) místo před jménem (do stolu – *stolu do × četl knihu – knihu četl).

V zásadě existují dvě řešení statusu P s mnoha variantami: radikální, které P vůbec nepokládá za l.k., nýbrž za funkční kategorie, a duální, které některé P pokládá za l.k. a některé za funkční kategorie.

(a) Radikální analýza P. Např. ✍Grimshaw(ová) (1991) navrhuje analyzovat P jako funkční kategorie, jejíž projekce PP dominuje funkční projekci DP, dominující NP: PP je pro NP totéž, co je CP pro VP. V tomto systému se tedy reflektuje paralelismus nominální a verbální projekce:

Za funkční kategorie pokládá P např. taky ✍Baker (2003) (viz dále) a mnoho jiných. Analýza P jakožto funkční kategorie NP, která je místem pro udílení pádu této NP/DP, je pro č. výhodná proto, že dovoluje licencování těch pádů, které nejsou udíleny v projekcích T° (kde je udílen Nom), v doméně V° (kde je udílen Akuz) a v doméně N° (kde je udílen Gen), jakožto pádů přidělovaných foneticky nerealizovanou P (P jakožto jednotka syntaktikonu může být bez fonetické realizace; viz výše u Emondse). Taková analýza P bez fonetické realizace podává řešení problému zdroje pádu NP/DP v mnoha syntaktických konfiguracích: odkud získává NP/DP instrumentál (např. agentní adjunkt v pasivních strukturách: Petr byl pokousán od_→Gen psa / P_→Instr psem), odkud získává NP/DP dativ (Petr se líbí P_→Dat Evě), odkud získává NP/DP s exhaustivní interpretací akuzativ (Petr prospal_→Akuz přednášku (srov. *Petr prospal) × Petr spal_{→žádný pád} P_→Akuz celou přednášku / Petr spal_{→žádný pád} po_→Akuz celou přednášku (srov. Petr spal; Petr spal *přednášku/hodinu)). Dále tato teorie dovoluje existenci NP/DP s obligátní P, což je případ č. lokálu.

(b) Duální analýza P. Duální řešení statusu P předložili (opírajíce se i o slovanské jazyky) např. ✍Yadroff & Franks (2001), kteří pro ruštinu rozlišují lexikální P a funkční P a ukazují fonologické, morfologické, syntaktické a sémantické rozdíly mezi nimi. Např.:

Silným argumentem je i to, že funkční P nemají ve své projekci modifikátor, lexikální ano: myslel [*zčásti na] matku × sedl si [zčásti na] matku.

V č. funkčněstrukturalistické jazykovědě rozlišované P původní a P sekundární reprezentují jiný pohled. Např. předložka na je předložka původní (monomorfémová), ale je buď funkční, n. lexikální. Je‑li funkční, je lexikálně selektována slovesem a nemá konkrétní lexikální význam (myslel na/*za novou židli); je‑li lexikální, není selektována slovesem a má konkrétní lexikální význam (sedl si na/za novou židli). V obou případech ovšem je po ní osobní zájmeno s ň‑: myslel na ni, sedl si na ni. Předložka díky je předložka nepůvodní (vznikla z N): obsahuje dva morfémy (dík‑y). Není selektována slovesem (seděl díky Petrovi) a má (v mainstreamové interpretaci) lexikální význam (opozitní k P vinou) ‒ díky Petrovi jsem nepropadl implikuje: ‘chtěl jsem nepropadnout’ × vinou Petra jsem nepropadl implikuje ‘chtěl jsem propadnout’); osobní zájmeno po ní může být s j‑, nebo s ň‑: díky jemu/němu jsem nepropadl. Viz ↗předložka.

(2) Diskutovaným členem lexikálních kategorií jsou i A. Jsou v zásadě dvě hlavní linie jejich analýzy: klasická analýza ✍Chomského (1981) (viz výše) a ✍Bakerova (2003) analýza v rámci jeho koncepce l.k. mající k dispozici definice rysů N, V, které se snaží postihnout strukturu frází, jíž jsou l.k. lexikální hlavou:

Bakerův systém predikuje, že A jsou licencována v pozicích, v nichž nemůže být V (protože V se nemůže zbavit theta‑role normálně udělované v jeho specifikátoru) a v nichž nemůže být N: není to přirozená třída pozic, např. pozice adjunktů v NP a VP, sekundárních predikátů apod. Specifickým rysem A je to, že jsou / mohou být komplementem funkční hlavy s rysem stupeň (tj. jsou stupňovatelné).

(3) Pro teorii lexikálních kategorií jsou problematická taky Adv(erbia), protože tvoří velmi heterogenní skupinu výrazů s různým syntaktickým chováním; nadto mají stejnou distribuci jako PP: odpovídal klidně / s klidem. Ukazují vlastnosti l.k., např. tvoří otevřenou třídu, srov. do třídy Adv patřící původní NP, přesněji PP s P bez fonetické realizace udělující NP/DP‑komplementu instr.: reagoval bleskem/rychle a očekávaný kontrast v chování _NPbleskem a _Advbleskem: Byl zabit bleskem, který měl mimořádně velkou sílu × *Seběhl se schodů bleskem, který…; Byl zabit až druhým bleskem × *Seběhl se schodů až druhým bleskem atd.

Jde o to, zda Adv tvoří samostatnou l.k., nebo patří do l.k. jiné, popř. jiných, přičemž nejsilnějším kandidátem je l.k. A (např. ✍Emonds (1985) anglická Adv s ‑ly pokládá za A).

Mnohá Adv mají komplementární distribuci s A: ve V‑kontextu Adv, v N‑kontextu A (reagoval rychle/bleskově × rychlá/blesková reakce), a flexe tedy dává možnost analyzovat taková Adv jako neshodná A (v podobném duchu je funkčněstrukturalistická analýza Komárka v ✍PČM (1978)), n. jako defaultní tvar A; to nejde např. u Adv typu možná: možná přijdu ≠ možný příchod.

Mnohá Adv jsou stejně jako A stupňovatelná, Adv i AdjP jsou tedy součástí funkční projekce DegP (fráze s funkční hlavou „stupeň“); vnitřní struktura komparativu ukazuje, že minimálně skupina Adv (a) může být analyzována jako východisko derivace A:

Za dobrého kandidáta samostatné l.k. Adv platí zvl. některé výrazy se sémantikou místa (doma, venku, všude…) a času (včera, zřídka, letos, loni…). A to proto, že existence A předpokládá existenci tohoto Adv (doma > domá‑cí, letos > letoš‑ní), že existuje Adv, ale neexistuje odpovídající A (všude), že tato Adv mají specifické syntaktické chovaní, srov. distribuci odlišnou od Adv/A (pobývat doma / pobyt doma × hlasitě zpívat / *hlasitě zpěv), nestupňují se: *velmi doma. ‒ Srov. rozdílné chování např. slova se sémantikou času často, které ukazuje na to, že jde o Adv/A: častý kašel / často kašle; velmi často; častěji, nejčastěji.

Syntakticky tvoří Adv minimálně tři skupiny: (a) Adv, která jsou adjunktem (příslovečným určením), tj. vztahují se ke slovesům, k A a taky k Adv, mají relativně distribuční volnost. Existuje ovšem velká řada omezení: (a₁) Některá Adv mohou modifikovat A/Adv (velmi, zvláště rychlý/rychle), ale některá z nich nemohou modifikovat klasická Adv (*velmi doma, dnes × zvláště doma, dnes) a žádná z nich nemohou modifikovat slovesa: *velmi, *zvláště čte); (a₂) Adv místa a času mohou modifikovat některá A v sponově‑adj. komplexu (Petr byl včera/tam opilý), jiná nikoli (Petr byl *včera/*tam inteligentní); (a₃) Naše mluvnice nereflektují případy, kdy se Adv vztahuje k předložce, protože předložky pro ně nejsou větným členem: Už byl [skoro v] díře, a nepočítají moc s tím, že by se Adv vztahovalo k substantivu: jeho [vyčistění rychle a spolehlivě] zajistí…, n. celé větě: V Itálii byl Maradona ženatý = např. ‘Podle mínění lidí v Itálii, Maradona byl ženatý’; (a₄) Problém pro tradiční mluvnice vyplývá taky z toho, že v jejich pojetí se Adv vztahuje ke slovesu; vysvětlení kontrastu Včera jsem četl × *Včera budu číst je tedy problematické, zvl. když četl jsem a budu číst se pokládají za tvary jednoho slovesa; vztah Adv včera k rysu času slovesa nelze zde syntakticky postihnout. V lingvistice se proto objevuje dvojí hodnocení takových vět: *Včera budu číst n. ^#Včera budu číst.

(b) Adv, která jsou slova se skopusem, tj. vymezují, na jakou část věty se vztahují, mají distribuci regulovanou právě skopusem: Petr asi čte detektivku (preferované čtení = ‘je pravděpodobné, že Petr čte detektivku’ × Petr čte asi detektivku (preferované čtení = ‘je pravděpodobné, že to, co Petr čte, je detektivka’); viz ↗větné adverbiále.

(c) Adv, která se objevují pouze po sponě být/mít: chladno, smutno, teplo, tma... (Adv stavová) a možno, nutno, těžko, lze... (Adv modální); srov. je/máme chladno//*chladně × usmál se *chladno//chladně. Protože tato Adv se vyskytují pouze v posponové části predikátu, nazývají se někdy ↗predikativa a některými autory jsou pokládána za samostatnou kategorii (např. ✍Komárek, 1953); viz ↗adverbium, ↗adverbiále, ↗adjunkt.

(4) Pro hypotézu l.k. je problémem jeden typ tzv. hybridní kategorie (mixed category), a to tzv. syntagmatické hybridnosti (syntagmatic mixing); viz ↗hybridní kategorie. Standardní lexikalistické chápání těchto hybridních kategorií je, že jsou to konstrukce, které kombinují morfologické a syntaktické vlastnosti dvou různých l.k., a přitom je jejich hlavou jedno slovo: Y je hlavou fráze, která má vlastnosti YP a ZP. Příkladem jsou participia a transgresivy. Tyto fráze představují pro lexikalismus teoretický problém zvl. proto, že porušují jeho základní syntaktický princip endocentrity (zjednodušeně: lexikální hlava má kategoriální vlastnosti X, které určují kategoriální vlastnosti fráze XP).

Jedním z výsledků analýzy hybridních kategorií pro teorii l.k. je návrh koncepce duální lexikální kategorie (dual lexical category) u ✍Lapointeho (1999): duální lexikální kategorie je kategorie typu <X|Y>°, kde X a Y jsou lexikální kategorie a X determinuje externí syntaktické vlastnosti fráze (distribuci) a Y determinuje interní syntaktické vlastnosti fráze.

Jiným problémem pro analýzu l.k. jsou tzv. semilexikální kategorie, tj. kategorie kombinující rysy, které mají lexikální kategorie, a rysy, které mají funkční kategorie; viz ↗semilexikální kategorie.

Viz také ↗funkční kategorie, ↗hybridní kategorie, ↗semilexikální kategorie, ↗lexikalismus.